Smrt je jenom začátek…

Osobní odpověď na to, co se vlastně stalo.

Uvažovala jsem, jestli si tyhle myšlenky nechám pro sebe, nebo je zveřejním. Ale jako už tolik lidí přede mnou to udělali, tak i já jsem se rozhodla, že to napíšu na blog. Od toho přece je…. a je to můj blog:-)

Možná to někomu pomůže, protože prožil něco podobného, mě osobně to pomáhá napsat to, protože si to nechci nechávat pro sebe a hodně lidí se mě ptá, co se vlastně stalo a tak to nebudu muset prožívat stále dokola.

Už je to měsíc, co mi náhle zemřel můj manžel a zároveň Nejlepší Přítel.

Postihl ho rozsáhlý infarkt myokardu, když jsem byla pryč dvě hodiny.

Jako obvykle jsem byla hrát volejbal. Při odchodu jsem mu jako vždycky dala pusu a odešla. Když jsem přišla domů, ležel v obýváku na zemi a já jsem si myslela, že cvičí. Bolely ho totiž posledních 14-dní  záda, tak jsem mu ukazovala, že když si lehne na tvrdou zem a protáhne se, tak mu to pomůže.

Když jsem ale rozsvítila světlo v obýváku a uviděla jeho nezvyklou polohu a pomalu modrající nohy, bylo mi jasné, že necvičí. Ležel na boku v takové jakoby stabilizační poloze, jednu ruku měl pod tělem.

Hlava najednou začala zběsile přemýšlet, co teď….volat záchranku, vytáčím první číslo, které mě napadlo….150, sakra to jsou hasiči….155, dobré….nadiktovat adresu a jméno. Takové ty naučené věci z příruček a základní školy. Mozek si to moc dobře pamatuje, jenom je to schované někde vzadu za všemi těmi blbostmi, které si v hlavě nosíme.

Operátorka mě začala navigovat, co mám dělat…..

Zkuste, jestli dýchá…..“nedýchá“….zkuste ho dostat na záda, ať můžeme zahájit srdeční masáž. Sakra, jak to mám asi udělat, jak mám otočit stokilového chlapa.  Moje srdce mi buší jako na poplach.

No dobře, tak to zkusím, chytnu ho za tu ruku a pokusím se ho otočit.

Hurá, podařilo se mi to.

Co teď? Operátorka byla stále na příjmu, což mě uklidňovalo a udávala takt masáže.  Slyšela jsem jenom „teď….teď…teď“.

Jak dlouho to trvalo, nemám vůbec tušení, protože jsem byla v takovém šoku, že jsem jela jak robot, jak s oblibou říkám, na automatickou převodovku. Občas něco křuplo, asi žebra:-(.

Operátorka mi stále říkala, že sanitka už je na cestě a kde se právě nachází a když mi hlásila, že už tam bude asi za 2 minuty, slyšela jsem, že přišla naše dcera Peťka a taky ťapkání našeho psa, který běžel za mnou do obýváku.

Tak na ni křičím…..“okamžitě zavři toho psa do ložnice a pojď mi pomoct a nech otevřené dveře, přijede sanitka“!

Peťa samozřejmě neměla tušení, co se děje a přiběhla za mnou do obýváku a když viděla tu scénu, tak to byl pro ni taky velký šok a nevěděla, co má dělat. Nicméně, mě už ubývaly síly a do toho jsem stále slyšela operátorku z telefonu, že to  je teda fajn, že někdo přišel a že se máme vystřídat.

Ok, tak se pojďme vystřídat. Ukázala jsem dceři, co má dělat a zhluboka jsem dýchala, protože masáž srdce na těle, které je vlastně nehybné, je opravdu makačka. Po chvíli jsme se zase vystřídali zpět, protože už Peťa nemohla. To jsem ale už zaznamenala, že se někdo hýbe na chodbě a po chvíli jsem vedle sebe uviděla člověka v oranžovém a modré rukavice, které mi ukazovaly, že mám jít bokem a vzaly to za mě.

V té chvíli se mi trochu ulevilo a z kuchyně jsme sledovaly, co se děje. Záchranáři dělali svou práci, píchali do těla mého Petra různé injekce a hadičky a do toho stále probíhala srdeční masáž. Občas mi vysvitla malá naděje, že se to podaří, že začne dýchat, protože jeho barva kůže se měnila z modré na světlou, ale nic se nestalo, tělo bylo stále nehybné.

Po nějaké době, zase vůbec nevím, jak dlouho to bylo, se mě jeden ze záchranářů zeptal, jestli můžou ukončit resuscitaci, jelikož to už nemá cenu.

Tupě jsem zírala a souhlasila. Sama jsem viděla, že je KONEC.

A honilo se mi hlavou neskutečné množství myšlenek. Co teď, co budeme  dělat…..jak to samy dvě v tom velkém domě zvládneme? Tak dlouho jsme to všechno budovali, 5 let jsem nevěděla, co je to dovolená, dalších 10 jsem čekala, až se vyblbneš na hřišti a teď mě tu necháš?

Slíbil jsi, že se na všechno vykašleš, že už budeme konečně cestovat, že budeme jezdit na kole, budeme si užívat, budeme více spolu.

 Slíbil jsi to!

Moc dlouho jsem přemýšlet nemohla, protože přijela Policie, vyšetřovatel s foťákem ( opravdu jako v těch filmech, které jsi tak rád sledoval). Ptali se, jestli bylo všechno v pořádku, když jsem přišla domů a na spousty dalších věcí, aby mohli vyloučit cizí zavinění.

Mezitím jsme se záchranáři sepisovali dokumenty a ti pak odjeli.

Vzniklo takové divné ticho a tak jsem se zeptala, jestli se můžu s mým mužem rozloučit. Jeho tělo leželo na podlaze přikryté dekou a já už jsem neměla odvahu tu deku odkrýt a podívat se, jak vypadá.

Tak jsem alespoň objala tu deku a propukla v pláč. Do té doby jsem neplakala, byla jsem naučená se nehroutit v těžkých situacích.

Můj otec mě naučil, že dokud je potřeba, tak se „šlape“…..brečet se může až potom.

Brečela jsem a šeptala….“promiň, promiň mi to“, že jsem tě nedokázala zachránit, že jsem tě nedokázala přivést na tu správnou „CESTU“, i když jsi se tak snažil. Promiň mi všechny ty hádky, které byly často naprosto zbytečné.

Proč jsi mě opustil právě teď, když jsme chtěli konečně cestovat, věnovat se jeden druhému a ty jsi chtěl skoncovat s tím zasraným fotbalem a Sokolem a pečovat o kytičky, které jsi měl tak rád.

Vždyť jsi byl na dobré Cestě…..jenom už jsi to nestihl:-(

Brečela jsem, a když jsem tohle všechno potichu řekla, pomalu se mi ulevovalo a slzy přestávaly téct, hladila jsem ho po hlavě a po chvíli jsem vstala a věděla jsem, že tohle je definitivní a že už ho nikdy neuvidím, nikdy ho neobejmu, nikdy už mě nechytne kolem pasu….co to kecám, vždycky mě chytal hlavně za prsa, které se mu tak líbily.

Byli jsme spolu víc jak 24 let a pořád mi opakoval, jak moc mě miluje a jak moc krásná jsem. Moc mi chybí.

Naše budoucnost vypadala růžově. Kolikrát jsem si říkala, jaké mám štěstí, mít takového muže. To všechno je najednou pryč a mě to pořád nedochází.

Ani nevím, kolik lidí se tu během noci vystřídalo, pamatuju si, že tu byli nějací policisté, dva stáli venku a dva vevnitř. Všichni chodili v botech a já si říkala, kdo to jako bude sakra uklízet .

Mezitím napadlo Peťku, že bychom mohly dát vědět švagrové, která bydlí hned vedle, co se stalo a hlavně, ať to neříkají jeho mamce, která bydlí s nimi, protože by se určitě zhroutila a ještě bychom zachraňovali i ji.

Švagrová Marcela za chvíli přišla a volala bráchovi od Petra, protože byl na noční. Než ho uvolnili z práce, mohlo to trvat asi hodinu. Mezitím jsme se bavili s policistou, co teď bude následovat.

Prý jestli známe nějakého koronera, tak mu můžeme zavolat, jinak nám doporučí. V životě jsem takové věci nemusela řešit, tak jsem říkala, ať zavolají oni.

Pak přijel nějaký člověk, který mi podával ruku stylem “leklá ryba“ a byl mi hrozně nesympatický. Měl s sebou nějaké dva lidi, kteří tělo mého milovaného muže strčili do bílého vaku a odnesli na nosítkách pryč.

Já jsem byla pořád jakoby v mrákotách, vnímala jsem to jako ve snu. Akorát si pamatuju, že ten člověk říkal…“ tak zítra dopoledne přijeďte, všechno za vás vyřídíme. A já jsem byla už našponovaná a říkám mu….“ a kam mám jako přijet, nedal jste mi žádný kontakt“.

„Jo, tak pardon“…..a podal mi vizitku, kde bylo napsáno: Pohřební služba.

No dobrá, dům se pomalu začal vylidňovat a policisté se ptali, jestli chceme zavolat policejního interventa. Já jsem to slovo slyšela poprvé v životě, tak jsem se ptala, k čemu je to dobré. Prý něco jako první psychologická pomoc. Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsme s dcerou usoudily, že to zkusíme.

Ještě nás totiž čekal zápis na policejní stanici, říkali, že pro nás přijedou a zase odvezou a že máme přijet raději ještě v noci, že potom ráno je to ještě horší. Měli pravduL.

Policisty teda vystřídal policejní intervent, s kterým jsme si povídaly asi hodinu….mimochodem, opravdu nám pomohl. Pak nás odvezl na policejní stanici a tam jsme to musely znova všechno sepsat.

Suma sumárum, o půl třetí ráno jsme byly zpátky doma, cca 5 a půl hodiny od okamžiku, kdy jsem ho našla. Seděly jsme u stolu a zíraly s Peťkou na sebe.

Byla noc a všude bylo ticho……jako by se nic nestalo.

Pokračování možná bude a možná ne…..

Pro mě ano, ale jestli to někdy uveřejním, to netuším.

A proč tohle všechno píšu a dávám si na blog, kde chci lidi inspirovat k lepšímu a zdravějšímu životu?

Právě proto, protože smrt je jenom začátek…..nebo ne?

Renča

Renáta Nováková
Jsem to prostě já.... Nadšeně propaguji zdravý životní styl, nedržím žádnou dietu, sportuji tak, aby mě to bavilo a přiměřeně svému věku, dělám jenom ty věci, které považuji za správné, snažím se lidem říkat pravdu, i když je to někdy nepříjemné, nesnáším přetvářku.
Komentáře
  1. Vladi napsal:

    Přemýšlím proč se mi tento příspěvek dostal na zřetel. Jsem před velkým životním rozhodnutím a nejsem si jistá, zda dělám na jednu stranu dobře. Musím se věnovat to pro co jsem se rozhodla a bude to ne jeden celý rok ale musím tomu obětovat trochu víc času, který bych jinak strávila s tou osobou, a to proto abych s ním mohla strávit pak víc času, Je to tak dobře? Přemýšlím a teď čtu toto. Je to znamení? Vladi

    • Ahoj Vladi,
      netuším, jestli je to znamení, ale moje zkušenost je taková, že věci se prostě dějí, tak jak mají a my lidi to kolikrát nemůžeme ovlivnit. Držím palce, abys udělala ten správný krok ke změně, ať už je jakákoli.

  2. Lenka Jahelková napsal:

    Renčo jsem ráda, že jsi to napsala, taky mam slzy , jsi moje fb přítelkyne, vůbec Tě neznám osobně, ale to je jedno, někdy stačí jen pocit a víš, že tdn druhý je fajn.. Já na Tebe teď hodně myslela, a říkala jsem si, jak to vůbec zvládáš, jak to je težké. Někdy si člověk myslí, že má starosti a něco řeší, ale to je úplně o ničem. Cokoliv Ti může pomoci, dělej to. Já si myslím, že určité věci jsou nesdělitelné, nevysvětlitelné, a že to prostě jen nějak musíme odžít. Moc na Tebe myslím a díky za Tvoji naprostou otevřenost

Napsat komentář: Vladi Zrušit odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů najdete zde: http://rencanovakova.cz/gdpr/